V dnešním rozhovoru Dorreah a Petr Čáslava z Deskofobie proberou hraní a srovnají videohry s deskovými hrami
Dorreah: Ahoj, vítám tě ve FYFTu! Hned na začátek bych se chtěl zeptat, jakou deskovku jsi teď nedávno hrál?
Petr: Hrál jsem Marvel Champions, karetku ze světa Marvelu. To mám moc rád. Nedávno jsem si pořídil Antmana, řekl bych, že to je nejlepší hrdina z Marvel univerza. Jinak jsem hrál spoustu prototypů, které nevyšly, v rámci práce. To mě taky samozřejmě baví, hrál jsem třeba Devil May Cry (v deskoherní podobě).
Dorreah: A jakou videohru jsi hrál v poslední době?
Petr: Já jsem hodně konzolový hráč. Mám sice nabušené PC, ale problém je, že u něj trávím ten pracovní čas, tedy 10–12 hodin denně. Když skončím s prací, je pro mě nutností se od toho počítače odkulit. Ne, že bych si něchtěl zahrát na PC, můj Steam účet má přes 500 her, takže bych si je fakt chtěl zahrát. Hodně hraju spíš na Nintendo Switch. No a naposledy jsem hrál ještě dneska, než jsem odjel na rozhovor, Animal Crossing. Musel jsem prodat tuřiny, měl jsem jich plný sklep a dobrou cenu.
Dorreah: Co sis z těch her užil víc?
Petr: Na to se relativně špatně odpovídá. Já patřím k té malé skupině lidí, kteří od deskovek odpočívají u videoher. Ale jinak je to celkem jedno, miluju obojí. Jsem hráč tělem i duší, takže je pro mě důležité, že vůbec hraju. Obojí mi dává něco, každý ten zážitek je jiný. Lidé by možná čekali, že se budu prát za deskové hry, ale ať každý dělá, co ho baví, když si hraje. Hry jsou super.
Dorreah: Co bys doporučil člověku, který chce začít hrát deskovky? Třeba když je v množství těch her úplně ztracený?
Petr: Určitě bych s tím člověkem vedl dialog a zjistil, co ho baví. Jestli ještě neví, co ho baví ve hrách, tak pak co ho baví v životě. Deskovky najdeš skoro na každé téma, to, co děláš v životě, můžeš dělat i ve hře. Jinak je ale celkem jedno, s jakou hrou začneš, prostě začni. Mohl bych ti doporučit třeba typickou vstupní hru: Jízdenky, prosím. Ale třeba by tě nebavilo stavět železnici, třeba chceš radši někde házet atomovkou. Prostě objev, co tě baví. Já sám jsem začínal na Battletech, což je opak vstupní hry. Znám spoustu lidí, kteří začínali na Hře o trůny, což je taky pěkně složitá hra. Pak jsou samozřejmě i evergreeny: Osadníci z Catanu, Carcassonne... Problém s nimi je ten, že jsou někdy až tak dobré, že lidem stačí a už se neposunou nikam dál. To jsou lidé, kteří hrají hru do hloubky. Pak ale vychází tisíce her ročně a aby je člověk poznával, musí hrát spíš do šířky. Pak je ten koníček je ale dražší (smích).
Dorreah: Když se hra hraje do hloubky, dá se úplně vydolovat a pak nebaví?
Petr: Asi ano. Hráčů, kteří hrají jednu hru léta je minimum. Většinou se přirozeně posunou k něčemu jinému. Pak se ještě můžeme bavit o rozšířeních her. Když vyjde rozšíření PC hry, je mnohem úspěšnější než rozšíření deskovky. Videoherních rozšíření se prodá třeba 50 % z toho, kolikrát se prodala původní verze. U deskovek je to mnohem míň, čtvrtina, pětina. To znamená, že se dostaneš do bodu, kdy hru vyčerpáš, ale na druhou stranu deskovky jsou na rozdíl od videoher formovány spoluhráči. Když hraju s jednou partou lidí, mám úplně jiný zážitek než s druhou. Taky těch lidí, kteří si koupí jednu hru a hrají ji do té doby, než přestane bavit, je strašně málo. Většinou si kupujeme hodně her, které ani nestíháme hrát, a to je normální, patří to ke sběratelství. Spousta lidí se tomu vnitřně brání a říká "Dokud si nezahraju všechny, nekoupím si další." Proč? Je to sběratelství. Podstatou je, že to vlastním. Pojďme si dělat radost.
Dorreah: V čem si myslíš, že by deskovky trumfly PC hry?
Petr: Chceš jednoduchou nebo sofistikovanou odpověď? (smích). Jednoduchá je, že deskovky jsou skvělé v té interakci s ostatními hráči, s lidmi, které máš rád. Na počítači je to odosobněné, nemůžeš do nikoho kopnout pod stolem. Sofistikovanou odpovědí, nad kterou přemýšlím, když nemůžu spát, je to, že u deskovek se liší fungování v mozku. U deskových her je podle mě důležité to, že to, kam směřuje tvůj fokus přímo ovládá hru. Když potřebuju posunout vojáčkem na desce, chytnu ho do ruky a posunu. Proto si lidé třeba místo papírových žetonků k deskovkám kupují kovové penízky, kvůli tomu pocitu v ruce. Ten hmat je důležitý. Oproti tomu videohra se ovládá přes ovladač, klávesnici, myš. Pohybuju rukou po stole, někde dole, ale to, co ovládám, je přede mnou na obrazovce. Je to od sebe odtržené a myslím, že to pak spouští v mozku úplně jiné procesy. Deskovky taky nechávají prostor pro fantazii.
Dorreah: Proč se PC hry dělají i v deskoherní podobě?
Petr: Řekl bych, že easy money. PC hry jsou populárnější a když se udělají jako deskovka, lidi si to rádi koupí. A to je dobře, chceme ty světy propojit.
Dorreah: Počítačové hry jsou spíše pro jednoho, deskové spíš pro více hráčů. Můžu si zahrát sám deskovku?
Petr: Určitě. Je to sice minoritní segment trhu, ale je na vzestupu, je čím dál populárnější, což je logickým důsledkem doby. Buď je ve hře pro víc hráčů mód pro jednoho, nebo je celá hra nadesignovaná přímo pro jednoho hráče. Někdo spoluhráče nemá, někdo má, ale stejně v určitých žánrech preferuje solitér. Já to tak mám třeba s historickými simulacemi, tam mě protihráč rozčiluje. Pro mě samotného to není tak emočně ani časově náročné, můžu si odběhnout, kdy potřebuju a nejsem závislý na nikom jiném.
Dorreah: Co vyjde dráž? Videohry nebo deskovky?
Petr: To je dobrá otázka. Třeba legacy deskovku si zahraju třeba celkem dvacetkrát a pak ji můžu vyhodit, protože ten příběh je už řečený. Je, nebo není to drahé? To je samozřejmě individuální, ale je v pořádku za to utrácet, když to máme rádi. Samozřejmě si to můžeš rozpočítat, kolik tě stojí hodina zábavy s tou hrou. U počítačových her, které bývají levnější, se zapomíná na to, že si ji nezahraješ jen tak na koberci. Potřebuješ k tomu hardware, grafickou kartu. A taky když si vezmeš, kolik stojí za hodinu třeba společensky únosné chození do kina. To je fakt drahý koníček a nikdo se tě nezeptá, jestli za to neutrácíš moc. Taky je tu ta věc, že deskovku můžeš poslat dál. S digitálními hrami to není tak jednoduché.
Dorreah: Můžeš zmínit nějaký highlight, kam tě deskovky dostaly?
Petr: Když jsme si ještě vyměňovali s klukama kartičky na zastávce, říkali jsme si takovou legendu o Gen Conu v Americe. Ve škole nám pak zrušili ruštinu a rozhodovali jsme se mezi angličtinou a němčinou. Všichni se chtěli učit německy, protože nevěřili, že by se někdy do Ameriky podívali, takže Gen Con byl fakt vzdálený. Taková doba to byla. Pro mě je ten Gen Con sen, který se splnil opakovaně. Neopakovatelná atmosféra, žije tím celé město (Indianapolis). Hospody jsou stylizované do her, všude jsou obrovské nápisy vítající hráče, hraje se v obrovských halách a nonstop. Oproti tomu akce v Evropě jsou spíš obrovské nákupy.
Dorreah: Máš ještě jiné koníčky?
Petr: Já jsem hodně koníčkový člověk, mám jich spoustu. Svého času jsem se snažil závodit s yoyem. Mám rád origami, založil jsem Českou origami společnost. Pak jsem si říkal, že bych se mohl naučit japonsky, místo toho jsem se ale naučil čínsky a odjel jsem na půl roku do Číny. Všechno je to nějak spjaté s popkulturou, to mám moc rád. Ještě miluju cestování.
Dorreah: Děkuju, že jsi přišel!
Petr: Já taky děkuju.
[Autor-Sony]