FYFTcast: Nightmare Show

Nová epizoda FYFTcastu, tentokrát s vrhačem nožů a jeho asistentkou. Jak se k tomu člověk dostane? A jak na to reagují doma?

Dejf: Dnešní FYFTcast bude s Nightmare Show – Martinem a jeho asistentkou Áďou. Ještě nesmíme zapomenout na Terku, která tady dnes není. A to je celý tým? Tři lidi?

Martin: Ano, to je celý tým, ještě tam patří moje krásná žena, která se stará o mediálnost a sociální sítě, protože já tomu vůbec nerozumím. A ona to vystudovala. Jinak to je celý náš tým. Spousta vrhačů nožů používá jednu asistentku, ale já jsem takový pan opatrný. Té práce po Čechách je málo, zvlášť když ještě člověk dělá dangerous show (je kaskadér nebo vrhač). Takže kdyby jedna asistentka onemocněla, tak přece nepustím kšeft. Nakonec z toho vyplynulo, že jsem je začal u té desky používat obě dvě, což je takový unikát. Tereza je světová špička, ta přerostla i mě. A Áďa, ta je přes kouzla.

Dejf: A jak dlouho jsi s vrhači?

Áďa: Od ledna.

Dejf: Jak vznikl název Nightmare Show?

Martin: Na to se mě ještě nikdo nezeptal. S mojí druhou asistentkou jsme vymýšleli nový název. Vrhači jsou hrozně pověrčiví: nemluvíme o zraněních, o možné smrti, smrt je naše milenka a vždycky kolem té naší show obchází. Já se snažím být ten milenec, moc o ní nemluvit, protože jsem ženatý. Takže jsme chtěli něco takového a pak jsme přišli na lišaje smrtihlava – ten je poslem ve spoustě kultur. Toho tedy máme ve znaku. A pak jsme vymýšleli název, aby tomu každý na světě rozuměl. A ta tehdejší asistentka, Lucka, přišla na to, že se tomu říká nightmare moth, jako noční můra. Takže nejsme hustí a drsní, ale noční můra podle toho motýla.

Dejf: Takže nejste drsní?

Martin: V podstatě ne. Já se teď učím být, na hereckých kurzech, protože pro mě je vrhání spíš meditace a okolí nevnímám. 

Áďa: A my se tam učíme dělat hezký ručičky, aby to vypadalo hezky a ladně, sexy.

Dejf: A teď mě zajímá, Martine, jak ses k tomu dostal? Jak se člověk stane někým, kdo po lidech vrhá nože?

Martin: To je dlouhá historka, pokusím se ji zkrátit. Byl jsem součástí malého cirkusu, kde jsem jim pomáhal s dramaturgickou částí, sháněl jim kšefty. A oni mě moc neposlouchali. Tak mě to jednou zajímalo, zeptal jsem se jiného principála, protože by se dalo říct, že i já jsem zastával tu principálskou funkci. A on se mě ptá: "Umíš něco?" Tak říkám: "Ne, neumím nic." A to byl ten problém, měl jsem se něco naučit, tak se ptal, co tak dělám. Tak jsem mu řekl, že mám rád nože a občas si s nimi zaházím. On na to: "Výborně, moje manželka je bývalá asistentka vrhače, tak pojď, hned to vyzkoušíme." Tehdy jsem tu postarší paní málem trefil, to byla nejlepší asistentka, kterou jsem zatím potkal. Asi to bylo těch 30 let zkušeností před deskou, protože ten úplně první nůž, který jsem si hodil na člověka, by letěl přímo do hrudníku. Adrenalin zapracoval a tahle dáma ten nůž chytila v letu, vynadala mi, že tenhle by ji trefil, podala mi ho a řekla, ať to zkusím znova.

Áďa: Já jsem se k tomu přichomýtla v Illusion baru, ale úplnou náhodou. Tehdy jsem ještě studovala grafickou školu, Terezka tam shodou okolností chodila taky – na literaturu. Takže jsme se znaly ze školy a najednou tak padlo slovo, že hledají asistentku. Tak jsem se toho chytla, že by to jako mohlo být zajímavé. A zatím to jde, jsem za to ráda, protože mi to pomohlo v tom, že už nejsem takový asociál a nebojím se jít na pódium. Tolik.

Martin: A já jsem taky rád, protože Tereza teď taky začíná házet železem a vždycky trénovala na mně, ale já jsem vůbec nevěděl, co u té desky mám dělat. Takže teď je ráda, že má dámskou asistentku.

Áďa: Já bych na tebe třeba nehodila. Ale je pravda, že jsme zkoušeli ty hřebíky.

Martin: Ano, to je taková divácky oblíbená část show, kdy si vezmeme polystyrenovou desku a klasické hřebíky. Když se trefíme, tak to zmenšíme a diváci nás hecují, ať to zmenšíme ještě víc... Momentálně jsme na nějakých 5x5 cm. Pak házíme taky hvězdicemi, já dokončuju práci se sekerou. Ale v podstatě jde vrhat vším – záchodovými zvony. Mám kamaráda, který se mnou chodí na workshopy vrhání věcmi, a ten se specializuje na vrhání umělými penisy s přísavkou... Meze se nekladou. Skvěle jde házet i nůžkami.

Áďa: Já doma hážu zlatými vidličkami, které jsem někde našla.

Dejf: Jaké jiné koničky máte? Ty, Áďo teda grafika...

Áďa: Jo, já jsem grafik a ilustrátor. Jinak já jsem nikdy nebyla nijak pohybově nadaná a nikdy jsem nic takového nedělala, kromě jízdy na koni, kde člověk musí celou dobu být v jedné pozici. Takže toto je pro mě něco úplně jiného, co mě donutí dělat věci mimo moji komfortní zónu – sezení doma a kreslení. Ještě tetuju, strojkem, zatím jen sebe a kamarády.

Martin: Mně ty nože žerou strašně moc času, to je přesně to, proč jsou naše představení drahá. Takže další moje koníčky jsou, že si čtu a nebo koukám na televizi. V době korony jsem se ale začal učit cirkusové siláctví. Můj učitel se smál, že po drahé cirkusové disciplíně, vrhání, jsem si vybral tu druhou nejdražší – trhání karet, ohýbání hřebíků, utahovacích klíčů. Stejně tak je drahé ovoce a zelenina.

Dejf: Je pravda, že ses musel nechat trefit nožem?

Martin: Je to pravda. Taky se mě často lidi ptají, jestli jsem někdy trefil asistentku. Ano, trefil jsem je všechny. Jde o to, že já musím vidět, jakou reakci má asistentka, když se ta nehoda stane. Je žádoucí, aby se usmála, uklonila, odešla do zákulisí. Proto je potřeba to vyzkoušet, rekace je stresová, nepodmíněná. Holky, které chtěly být moje asistentky, na tomto často vypadly, vadila jim krev, omdlévaly, chovaly se hystericky, což nechceš. Musíš si zachovat profesionální dekorum – odejít, sešít, vydezinfikovat, kdyžtak zajet za profesionálem. Proto vždycky žádám publikum o ticho. Stačí, aby někdo zakašlal ve špatné chvíli, já se leknu, dám špatně jeden prst, milimetr jinak u mě, na druhé straně už jsou to ale čtyři centimetry. Při tom zkušebním probiju holkám většinou ruce, protože ty se dobře hojí. Samozřejmě neřeknu, kdy to bude, abychom viděli tu spontánní reakci. Většinou jen tak škrábnu. Ale ten, co to dělal mně, mě málem probil naskrz. To se hojilo trošku dýl. Teď ale přesně vím, jaké to je, a nechci to opakovat na nikom jiném.

Dejf: A co nějaký trapas? Stalo se něco?

Áďa: Jde o trik, kdy já a Terezka stojíme naproti sobě a máme obě v puse okurku – mezi sebou. A Martin ji přetne vejpůl. Nejhorší je se dostat do toho, kdy se nebudeme smát, protože to vypadá strašně úchylně.

Martin: S Terezou trénujeme i vrhání ohněm a když jsme s tím začínali, nevěděli jsme úplně přesně, jak se ten oheň při dopadu fyzikálně chová – dělá takové firebally. Člověk musí pohlídat, jak moc to má hořet. Při jednom z prvních vrhání ohněm, při tom čínském, kdy asistentka je na desce na zemi, si Tereza dala nohy do praku a kartu mezi nohy, kterou jsem já měl trefit hořícím nožem. Dali jsme to dostatečně od těla a ona ten den měla krásné nové silonky. Nůž dopadl, udělalo to efektní kruh ohně a stalo se to, co se stát muselo... Takže když se mě někdo ptá, jaké zajímavé zranění jsem asistentce provedl, vždycky dávám k dobru, že se mi podařilo zapálit jí... nové silonky (smích). Ale viděli jsme to jen my dva, ve zkušebně. Pak jsou to teda ta vypadená prsa nejčastěji.

Dejf: Co na to říkají doma, že děláš asistentku?

Áďa: Maminka je zvyklá, že jsem šílenej člověk. Třeba už co se týče vlasů. V patnácti jsem za ní přišla, že hrozně potřebuju mít modrý vlasy... Takže ta je zvyklá. Když jsem jí to po dvou měsících trénování s Martinem řekla, odpověděla mi: "Jseš blbá... Máš pojištění???" (smích). To bylo všechno, co mi řekla. Tatínek to do dnes ještě neví, doufám.

Dejf: Co musí asistentka umět? Vrhač dělá teda jen 40 %...

Áďa: No, zbytek děláme my (smích). Musím se dívat na Martina a sledovat, jak mu pracuje ruka, jak se ten den cítí, sledovat trajektorii nože, ještě u té desky musím vypadat hezky.

Martin: Na to má tak půl vteřiny, než ten nůž dopadne.

Áďa: Musím si pamatovat, co dělat, kdyby nůž letěl blbě. Když děláme trik, musím si pamatovat, kde mít ruku, nohu, jak rychle se pohybovat...

Dejf: Je kolem toho nějaká komunita? Stýkáte se?

Martin: Hodně se stýkáme, hlavně na internetu, protože nás není tolik, těch, co vrhají na lidi. Ale vrhání je i sportovní disciplína a tady v Česku je jedna z největších komunit dokonce velmi dobrých vrhačů. Máme mistra světa, máme vrhače, kteří jsou v Guinnessově knize rekordů...

Dejf: Chtěli byste něco vzkázat?

Martin: Choďte na akce na živo, atmosféra je úplně jiná než film. Zatajujete dech, vyměňujeme si energii. A nebojte se jít k desce! My nejsme magoři.

 

Tip: Podcasty lze poslouchat i na vámi oblíbených streamovacích platformách. Doporučujeme kliknout na odběr alespoň u jedné z nich, jelikož podcasty vychází dřív než videa – budete mít tak vše jako první.

SLEDUJ NÁŠ INSTAGRAM @fyftstore
 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení